Tábor Naděje - zážitky z Jedi Purge

Sedmý táborový den čekalo oddíl malé překvapení v podobě mého několikadenního programu, nazvaného Jedi Purge. Úkol byl jednoduchý – poté, co se oddíláci pokusili zatknout kancléře Palpatina, byli prohlášeni za zrádce Republiky a na jejich hlavy byla vypsána odměna. Rozhodli se proto ukrýt na hustě zalesněnou planetu Dagobah, aby zde přečkali období nejhoršího pronásledování. Na planetu se ale vydala i jednotka klonů, která měla přesně opačný úkol, tedy všechny na planetě najít a zabít…

První den

Táborové osazenstvo mělo podezření pravděpodobně již od rána – Pracovní kruh chodil příliš často na porady, pořád někde něco potichu řešil a podobně. A ono to opravdu na začátku čtvrtého program vypuklo. Nejdříve jsme šli zatknout Palpatina, ale ten situace obratně využil a prohlásil nás za zrádce a ještě navíc převzal kontrolu nad celou klonovou armádou. Nastal tedy panický úprk do táborového teepee, kde jsem se již slova ujal já a začal jsem vše vysvětlovat.

Družiny dostaly na mapě vyznačenou oblast cca 3 x 4 km, kde měly za úkol několik dní přežívat. Těžší jim to dělala jednak výše zmíněná jednotka klonů, která oblast nepřetržitě prohledávala a také nutnost získat jídlo a vodu. Každý z oddílu měl navíc pouze jeden život, a jakmile jej někdo položil na lopatky a napočítal do 10, hra pro něj končila. Dále také kloni (samozřejmě představovaní Pracovním kruhem) hráli hru realisticky – tedy skutečně jakmile jsme někoho jen viděli nebo měli podezření, okamžitě jsme se naplno snažili jej složit na lopatky. I plížení v noci muselo být skutečně nenápadné, nehráli jsme na žádné „snažíš se, tak tě jakože nevidím“. A poslední komplikací bylo, že na sbalení měly družiny pouze deset minut.

Po vyřčení posledního výše zmíněného pravidla nastal v táboře naprostý chaos. Všichni se snažili rozmyslet se, co si vezmou, neboť čím méně věcí, tím lépe se bude utíkat. Do toho jsem navíc začal rozdával jediné jídlo, které od nás do začátku dostali – velký meloun (ano, meloun je skutečně praktický, když potřebujete utíkat). Přesně po deseti minutách se na scéně objevili kloni, ale už nebylo koho pronásledovat – většina družin už byla dávno pryč.

První večer jsem družinám nechal na vybudování základen a dal jim dva úkoly na noc. Prvním bylo  kontaktovat agenta, který jim měl dodat tolik potřebné tablety na filtrování vody (vojenské tablety, které vám umožní bezpečně pít třeba i vodu z potoka; ne že by to bylo potřeba, voda z našeho potoka se dá pít i normálně, ale pro dobrý pocit.). Agenta nakonec „kontaktovali“ pouze obě klučičí družiny, i když si s ním moc nepopovídaly, neboť to byl mrtvý parašutista ve větvích stromu. Museli jej tedy prohledat a tablety u něj nalézt.

Druhým úkolem bylo v noci ukrást z tábora balíčky denní dávky potravin (balíček, který obsahuje vše od vepřové konzervy přes hroznový cukr po žvýkačky). Kloni si na noc rozdělili hlídky a v očekávání přepadu jich většina šla spát v brnění a v botách, což bylo vskutku pohodlné. A ten přepad vyšel zrovna na moji hlídku. Ta se už blížila ke konci, když jsem mezi stany zpozoroval něco zvláštního. Jakmile jsem na to posvítil, zjistil jsem, že to je Sumec, který se snažil proplížit do zeleného hangáru. Asi dvě vteřiny jsme na sebe koukali, než jsem začal řvát poplach a běžel zvonit na táborový zvon. Mezitím mi Sumec zmizel, což se mi zdálo podezřelé, proto jsme obklíčili zelený hangár a skutečně v něm Sumce našli. Nakonec se vzdal a stal se tak prvním obyvatelem zajateckého tábora. Další přepady se překvapivě nekonaly – dvě družiny zaspaly a jedna se bála hlídky.

Druhý den

Hned ráno se kloni vydali „na lov“. Protože najít družiny jen tak by bylo těžké, pustili jsme Sumce na svobodu spolu s balíčkem jídla, aby si myslel, že jsme vyměkli. Ve skutečnosti jsme ho celou dobu sledovali a on nás krásně vedl k základně Rysí družiny. Po cestě jsem ale něco zpozoroval v křoví a naprostou náhodou objevil základnu Vlků. Nic moc jsem v ní nenašel, až na celý meloun, který si kluci šetřili od včerejšího večera – chutnal dobře. Se svou kořistí jsem si vykračoval po cestě jako pán, když se najednou přede mnou objevil Máči. Zase jsme na sebe asi dvě vteřiny koukali, než jsem spolu s melounem začal zdrhat a volat o posily. Ty se skutečně dostavily a podařilo se nám kluky rozehnat asi do třech směrů.

Po zbytek druhého dne probíhaly úkoly podobného ražení – družiny se snažili někam proplížit, vyhnout se klonům v poli apod. Uvedu zde proto pouze několik zajímavějších částí:

• Někdy okolo poledne jsem si užíval pocit vítězství, neboť se nám podařilo zajmout snad celou družinu Vlků, s výjimkou jejich rádce. Pocit vítězství mi vydržel asi pět minut, protože někdo z kluků propašoval do zajateckého tábora nůž, přeřezal provazy okolo (které symbolizovaly pomyslné zdi) a všichni zajatci nám utekli.
• Kajínkem zajateckého tábora se stal E.T. – podařilo se mu utéct asi pětkrát, ale bohužel pokaždé utíkal stejnou trasou, což se ukázalo jako poměrně nepraktické. Pořád jsme u něj nemohli najít nůž, kterým se dostává pryč ze zajateckého tábora. Přišli jsme na to až po jeho asi pátém útěku – vždy než utekl, si nůž schoval v zajateckém táboře, který jsme neprohledávali. Prozíravé.
• Vlci měli opravdu smůlu. Odpoledne jsme ze zajatého Fomy dostali polohu nové Rysí základny a šli jsme je po nich. Na co jsme po cestě narazili? Opět na Vlky. Takže jsme se na Rysy vykašlali a šli jsme po Vlcích.
• Vlci si ale všechno rychle vynahradili – poté, co jsme jim vzali meloun a oni ztratili jedinou mapu oblasti, kterou jsem jim dal, našli základnu Veverek a se slovy „meloun, nebo život“ jim vzali nejenom meloun, ale i jejich mapu.

V závěru druhého dne ještě družiny měly hledat místo, odkud jsem střílel světlice. Spojená klučičí družina uspěla a na ranním setkání proto dostala koblihy, u holek převážilo teplo spacáku a nikam nešly.

V noci jsme opět narazili na kluky, jak se snaží plížit do tábora, a opět jsme chytli Sumce. Po pěti minutách utekl ze zajateckého tábora, ale protože nemohl najít základnu klučičích družin, vrátil se, vplížil se do svého stanu, tam se vyspal a ráno utekl překvapené Aničce přímo před nosem.

Třetí den

Třetí den se už blížil závěr hry. Ráno družiny, které v noci našli zdroj světlic, dostaly tři koblihy a družiny, které nikam nešly, dostaly jen jednu. Takže to byla celkem hostina, jelikož kluci v noci ukradli z tábora asi tři balíčky denní dávky potravin a všechno to snědli. Pak už jsem družinám zadal přesun na nové souřadnice a opět mě příjemně překvapili. Čekal jsem, že budou líní a že půjdou přímo po trase z bodu A do bodu B. Donutil jsem proto extrémně unavené klony, aby si na ně šli počíhat, zrovna v tom největším vedru. Kluci ale po té trase vůbec nešli a holky po ní šly hodinu předem, takže se kloni vrátili s nepořízenou a dokážete si představit jejich naštvané pohledy.

Dvanáct přeživších (kdokoliv to mohl v průběhu hry vzdát) čekala závěrečná megaschovka – dostali les, cca 4 hektary velký, a 90 minut na zamaskování. Po devadesáti minutách jsme vyrazili a začali hledat. Ze začátku nám to moc nešlo, ale pak se nám dařilo dobře. Pochytali jsme jich 9, a zbývala už jen Rybička, Fero a Davča. Po další půlhodině, kdy už jsme byli všichni fakt strašně unavení, jsem nakonec dal povel hru ukončit a prohlásil za vítěze všechny tři. Asi si dokážete představit můj úžas, když se Fero zvedl asi tak 5 metrů od místa, kde jsme všichni hledači asi 10 minut přemýšleli, kam se to asi schoval. Byl tak dobře schovaný, že na něj prý někdo dokonce šlápnul. Davča byl neznámo kde, ale taky dobře schovaný (prý po něm lezli myši) a Rybička obsadila buk uprostřed lesa a nechtěla dolů.

Po konci hry už následovala jenom cesta do tábora, obědovečeře v podobě guláše a ovocných knedlíků a po zbytek dne bylo volno.

Níže přikládám pár fotografií, i když je jejich kvalita hodně špatná – fotili to děcka na mobil v průběhu hry.

Martin